Migrace bývá obvykle vnímána jako humanitární nebo ekonomický problém. V posledních letech se ale stále častěji hovoří o fenoménu označovaném jako „weaponized migration“, tedy zneužití migračních toků jako nástroje politického či geopolitického nátlaku. Jedním z nejvýraznějších příkladů se stala krize ve španělské enklávě Ceuta v květnu 2021, která podle řady analytiků představovala učebnicový příklad hybridního působení.
Právě tomuto tématu se věnuje analýza časopisu The National Interest, která připomíná, že události v Ceutě zásadně změnily pohled západních bezpečnostních institucí na migraci jako na možný prostředek vedení konfliktu.
Politický spor místo spontánní migrační vlny
Ceuta společně s Melillou představuje dvě španělské enklávy ležící na severním pobřeží Afriky. Přestože geograficky patří k Africe, jsou součástí Španělska i Evropské unie. Právě proto jsou dlouhodobě cílem migrantů z Afriky, kteří se snaží dostat na evropské území.
V květnu 2021 však situace získala zcela jiný rozměr. Během pouhých dvou dnů překročilo hranici mezi Marokem a Ceutou více než 8 000 lidí, z nichž značnou část tvořili mladiství. Mnozí jednoduše obešli hraniční kontroly nebo obeplavali pobřežní hráze. Španělské bezpečnostní složky byly zcela zaskočeny rychlostí i rozsahem celé akce.
Podle většiny západních analytiků nebyla událost náhodná. Krátce před krizí umožnilo Španělsko hospitalizaci vůdce Fronty Polisario Brahima Ghálího, který vede hnutí usilující o nezávislost Západní Sahary. Maroko tento krok označilo za nepřátelský. Následovalo výrazné omezení činnosti marockých pohraničních sil. Výsledkem byl masový přechod hranice do Ceuty.
Řada odborníků proto hodnotí události jako vědomé využití migračního tlaku za účelem donucení Španělska ke změně politického postoje vůči Západní Sahaře. Nyní, o pět let později mohl nejnovější krizi spustit pokus Španělska o posílení vztahů s Alžírskem, dlouholetým rivalem Maroka.
Weaponized migration a sedm divizí na hranicích Evropy
Minulý týden se na televizních obrazovkách a sociálních sítích po celém světě objevily záběry davů migrantů brodících se vlnami, šplhajících se přes vlnolamy a proudících do španělské severoafrické enklávy Ceuta. Během několika dní se na španělské území z Maroka dostalo přes 78 000 nelegálních migrantů, což vedlo k asi 100 úmrtím. Ačkoli španělská vláda úspěšně deportovala většinu nelegálních imigrantů, jednalo se o nouzovou situaci v oblasti národní bezpečnosti, která by vážně prověřila kapacity jakékoli vlády bez ohledu na její politickou orientaci nebo migrační politiku.
Pro lepší představu, moderní armádní divize se obvykle skládá z 10 000 až 18 000 příslušníků. Sedmdesát tisíc lidí je tedy ekvivalentem zhruba čtyř až sedmi divizí, které dorazí téměř současně na hranice země.
Zatímco se velká část debaty soustředila na to, proč k tomuto narušení pořádku došlo a zda za to nese odpovědnost laxní imigrační politika Španělska nebo úmyslné selhání Maroka v oblasti bezpečnosti, stejnou pozornost si zaslouží i jiný faktor. V době, kdy vlády otevřeně hrozí „otevřením bran“, aby si vynutily politické ústupky, se migrace připojila k arzenálu hybridní války, vedle kybernetických útoků, dronů, sankcí, umělé inteligence, sabotáží a dezinformačních kampaní.
Masové pohyby lidí mohou dosáhnout politických cílů, které se za určitých okolností ukážou jako účinnější než vojenská síla. Mohou zahltit hraniční systémy, zatěžovat veřejné služby, zhoršovat politickou polarizaci, posilovat populistická hnutí, a dokonce ovlivňovat výsledky voleb. Na rozdíl od konvenčních vojenských útoků však zneužití migrace jako zbraně nabízí státům vysokou míru věrohodného popírání.
Vlády nemusí otevřeně nasměrovat lidi přes hranice. Mohou jednoduše uvolnit hraniční kontroly nebo vytvořit podmínky, které povzbuzují k vysídlování, a to vše s tvrzením, že pouze nezabránily lidem v odchodu. Bez jediného výstřelu mohou svým sousedům uvalit vysoké politické, ekonomické a sociální náklady. Evropští lídři nyní z toho obviňují marockou vládu.
Nejde přitom o vytváření samotných migrantů, ale o využití jejich pohybu jako prostředku nátlaku. Autorka Kelly M. Greenhill označuje tento koncept jako Weapons of Mass Migration a upozorňuje, že podobné případy se v historii opakují již několik desetiletí.
Podobný způsob nátlaku se podle bezpečnostních expertů objevil i v dalších regionech. Nejčastěji bývají uváděny akce jako běloruské organizování migrace na hranice Polska, Litvy a Lotyšska v roce 2021, využívání uprchlíků Tureckem při jednáních s Evropskou unií a obvinění vůči Rusku z podpory migračního tlaku na finské hranici.
Ve všech případech měly migrační vlny vytvořit politický tlak na cílové státy bez použití klasické vojenské síly.
Ceuta jako předzvěst budoucích krizí a morální dilema
Právě zde vzniká největší dilema. Na jedné straně stojí lidé, kteří často skutečně prchají před chudobou, konflikty nebo pronásledováním. Na straně druhé mohou být tito lidé zneužiti státy, které migraci využívají jako nástroj zahraniční politiky. Bezpečnostní experti proto upozorňují, že není vhodné zaměňovat samotné migranty za hrozbu. Hrozbou je především úmyslná instrumentalizace migrace státními aktéry, kteří s lidským utrpením zacházejí jako s prostředkem politického vydírání.
Události v Ceutě dnes mnozí odborníci považují za milník ve vývoji moderních hybridních konfliktů. Ukázaly, že tlak na hranice může být stejně účinným nástrojem jako kybernetické útoky, ekonomické sankce nebo informační operace.
S pokračující nestabilitou v severní Africe, na Blízkém východě i v subsaharské Africe lze očekávat, že otázka zneužívání migrace zůstane jedním z klíčových bezpečnostních témat Evropy. Pro státy NATO i Evropské unie proto nebude rozhodující pouze ochrana hranic, ale také schopnost rozlišovat mezi legitimní humanitární pomocí a situacemi, kdy se migrace stává součástí geopolitické strategie.
Zdroj: The National Interest, CIDOB, BBC
Autor/Licence fotografie: Ilustrační obrázek, Džoko Stach, Free for use under the Pixabay Content License